Společenství č.125/2014-příloha Farníčku

Bůh není spekulant, nýbrž Otec

Opravdový křesťan se nebojí ušpinit si ruce s hříšníky a riskovat svou pověst, protože má srdce u Boha, který chce, aby se nikdo neztratil.Bůh se nezastavuje, Bůh nejde jenom k určité hranici, nýbrž až na dno, vždycky na konec, nezastavuje se v půli cesty ke spáse se slovy: »Udělal jsem všechno. Dál už je to jejich problém«. Stále vychází a snaží se.“

/k evangeliu Lk 15,1-10/

Smutný je pastýř, který otevře kostel, zůstává tam a čeká. Je smutný křesťan, který ve svém nitru, ve svém srdci necítí potřebu říkat druhým, jak dobrý je Pán. Jaká zvrácenost je v srdci těch, kteří se považují za spravedlivé, tedy těchto farizeů a učitelů Zákona! Oni si nechtějí ušpinit ruce s hříšníky. Vzpomeňme, jak smýšleli o Ježíši: »Kdyby byl prorokem, věděl by, kdo je ta žena…«. Byli naplněni pohrdáním. Lidi použili a potom jimi pohrdli.

Opravdový pastýř, opravdový křesťan má v sobě tuto horlivost. Říká si: »nikdo ať nezahyne«. Proto nemá strach, že si ušpiní ruce. Nemá strach. Jde, kam má jít. Riskuje svůj život, riskuje svou pověst. Riskuje, že přijde o svoje pohodlí, svůj status, a že pozbude církevní kariéry. Je však dobrým pastýřem. Všichni křesťané mají být takoví. Je velice snadné odsoudit druhé – celníky a hříšníky – jako to činili farizeové, ale není to křesťanské. Není to hodné Božích dětí. Boží syn jde až do nejzazšího bodu, dává život jako jej dal za druhé Ježíš. Nemůže být spokojený a klidný, starat se jen o sebe, svoje pohodlí, svou pověst, svůj klid. Pamatujte si: nikdy pastýři napolovic! Křesťané napolovic! Nikdy! Tak si počínal Ježíš.

Tito učitelé Zákona a farizeové to nevěděli. Nevěděli, co to je naložit si na ramena ovci a jemně ji odnést k ostatním na své místo. Tito lidé nevěděli, co je to radost. Poloviční křesťan a pastýř se možná umí bavit, být spokojen a zakoušet klid, neumí se však radovat, mít onu rajskou radost, která přichází od Boha a která je vlastní srdci Otce, který vyšel zachraňovat. »Slyšel jsem nářek Izraelitů a vytáhnul jsem do boje«. Je krásné nemít strach, že budeme pomlouváni, když jdeme hledat bratry a sestry, kteří jsou daleko od Pána. Prosme o tuto milost pro každého z nás a pro naši matku, církev svatou.

                                                    z homilie Sv. Otce Františka 6.11.2014

 

Společenství rodin

Duchovní obnova s P. Petrikem měla krásný dovětek. Podzimní prázdniny využily mladé rodinky s dětmi a vyrazily do Vranova u Brna. Ubytování měli zajištěno v duchovním centru v krásném areálu opraveného kláštera paulánů. V následujícím příspěvku se s námi podělili o své zážitky.

 

Výlet rodin

 

Předminulý víkend našich pět rodin strávilo podzimní čas ve Vranově u Brna.

Přestože jsme tam dorazili v pátek až na večeři a odjížděli už v neděli dopoledne, stihli jsme toho dost.

Děti si spolu pohrály, malovaly a nezlobily. Skoro !

Byli jsme na Špilberku, viděli motory aut, ale i kadeřnický salón z 30. let , vyzkoušeli jsme si plno technických zajímavostí, zahráli si s velkými kostkami,…

Trochu jsme toho nachodili, více se ale vozili a nejlepší byly TRAMVAJE!

Cestou zpátky jsme si ještě zazpívali v jeskyni a zahlídli dokonce i netopýra.

A jestli jsme si odpočinuli? To ne! Ale děti si to užily a my taky.

 

                                       připravila Jitka Piskořová

Lidé hledají u hrobu naději

ze zamyšlení kardinála Miloslava Vlka  nad tématem „Dušičky“

 

Výrazem čeho je vlastně zakořeněná , možná už dnes málo uvědomovaná tradice navštěvovat hřbitovy, vzpomínat na naše drahé a klást na jejich hroby květiny? Věřící tam pokládají i „kytičku modliteb“. Návštěvy na hřbitovech konají všichni – věřící i nevěřící. Ale co kdyby nebyla žádná transcendence, žádný život po smrti, žádné pokračování života po smrti, co to vlastně děláme? Oslavujeme konec? Oslavujeme prázdnotu, nicotu, která po smrti zůstává? Nebo chceme množstvím květin zakrýt tu nicotu? Uvažme, co to děláme.

Na hroby klademe živé květiny jako výraz naší víry v život. Tam, kde život skončil, klademe znamení života. A v den všech našich zemřelých klademe na hroby světlo – jakoby „na protest“ proti tmě hrobu.

U křesťanských hrobů je kromě toho většinou postaven kříž, znamení křesťanské víry, znamení života a naděje. Bohužel ta podoba našich dnešních křížů je spíše znamením smrti: Kristus mrtvý, skleslý do smrti.

V době románské, před gotikou, dělali kříže, na kterých byl zobrazen Kristus sice přibitý na kříži, ale stojící jako král, s rukama rozpaženýma jakoby k objetí, oči otevřené, s královskou korunou na hlavě – znamení vzkříšení, nového života, naděje !

Takže celý „aparát“ – květiny, světlo luceren nebo svící, Kristus vzkříšený – to jsou znamení naděje do našich situací bolesti a smrti !

Tyto dušičkové dny mají radostný charakter víry: náš život nekončí, ale jen se mění. Jinak je totiž příliš smutný.

Dušičkové dny prožité v pravdě nám tedy mají přinášet radost a naději: to největší ohrožení, kterým je smrt a nicota, není poslední skutečností, posledním slovem lidské existence. Navzdory naší křehkosti, smrtelnosti, život ústí v transcendenci, při překročení hranice tohoto života ústí do naplnění. O tom vypovídají ty hromadné návštěvy zaplavující hřbitovy v těchto dnech.                                            

   připravil Standa Bujnoch

Společenství svatých

Rubriku Společenství svatých obohatíme v následujících číslech  výroky svatých či citáty z jejich děl, doplněné modlitbou ke svatým, popř. uvedením  místa, kde se nacházejí jejich ostatky.

13.11.  -     sv. Anežka Česká

Pocházela z přemyslovského rodu v Čechách. Narodila se  asi 20.1. 1211 v Praze, jako 13. dítě krále Přemysla Otakara I. a 9. dítě matky Konstancie Uherské. Ta se za Přemysla provdala r. 1199, poté co v předchozím roce zapudil po 20tiletém manželství svou první ženu Adlétu Míšeňskou se svými čtyřmi dětmi. Jako formální důvod král použil čtvrtý stupeň příbuzenství. Někteří historikové za pravý důvod uvádějí “nespoutanou smyslnost.” Adléta byla nakrátko znovu přijata manželem Otakarem I. za politického nátlaku v letech 1204-1205. Toto vše mohlo mít vliv na rozhodování Konstancie i dcery Anežky, které si později uvědomovaly potřebu oběti za hříchy rodu. Jako královskou dceru chtěli Anežku několikrát provdat nejen za krále, ale i za císaře. Ona však dala přednost službě poníženému Kristu a životu v dokonalé chudobě. Založila špitální bratrstvo, z něhož se díky jí stal řád křižovníků s červenou hvězdou, a první klášter klarisek v Praze. Po 46 let zde žila jako strážný anděl národa. Jak napsal Jan Pavel II.: “Sytila hladové, ošetřovala nemocné, pečovala o přestárlé, povzbuzovala bezradné a tak byla schopna šířit pokoj a smíření, dodávat útěchu a vlévat novou naději.”

O její ruku žádal anglický král i ovdovělý císař Fridrich II.. Anežka však řekla “ne”, protože její srdce bylo připravené říct Bohu “ano” ke zcela odlišnému životu. Tajně se obrátila o pomoc k samotnému papeži Řehoři IX. a ten její rozhodnutí pro zasvěcený život schválil, pochválil a požádal císaře o pochopení.

Anežka se vroucně za své povolání modlila a za pomoci duchovních rádců dozrávala. Z životopisů svatých na ni mělo velký vliv zejména vyprávění o hrdinném životě sv. Alžběty Durynské (pam.17.11). O způsobu řeholního života sv. Františka a sv. Kláry se asi dozvěděla v souvislosti s působením minoritů od r. 1224 v Praze.

Od své smrti byla Anežka ctěná jako světice. O její svatořečení se však žádalo marně po 700 let. K potvrzení její úcty došlo po složitě dlouhém procesu 3.12. 1874 papežem Piem IX. a k její kanonizaci 12.11. 1989 papežem Janem Pavlem II.. Kanonizace se dává do souvislosti s návratem svobody skrze “sametovou revoluci” o pět dní později a pro český národ začalo oživení náboženského života, ale o vytrvalost ve víře a správné pochopení svobody jakoby ji prosil nedostatečně.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Sloužit druhým z lásky je naše povolání ať ho přijmeme nebo ne. Po vzoru sv. Anežky se rozhodnu konat je z lásky k Bohu a hledět přitom na Krista, vzor chudoby, pokory a zářícího nevýslovnou láskou. Přitom se zamyslím nad tím, jak by můj život vypadal, kdybych tak činil již mnohem dřív.

Bože, Tvá služebnice Anežka šla za Tvým voláním, zřekla se bohatství a zamilovala si chudobu, následovala Tvého ukřižovaného Syna a došla do nebeské radosti; na její přímluvu veď i nás, abychom nelpěli na věcech pomíjejících a dosáhli slávy věčné. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *