Společenství č.127/2014-příloha Farníčku

Rady k modlitbě

To jediné a základní, oč má křesťan prosit, je Duch svatý ( srov. Lk 11,18). Tento Duch umožňuje rozpoznat, jaká je Boží vůle s námi i s druhými, a tuto vůli odlišit od vlastního chtění. Pouze ten, kdo přijímá dar „vyslyšené modlitby“, totiž Ducha rozlišování, si může odepřít každodenní podporu bližních a přitom nepropadat iluzím. Skutečný člověk modlitby se nespokojí s tím, že své blízké nosí v srdci a přednáší je v modlitbě před Boha, nýbrž přináší Boha všem lidem, a to zvlášť hříšníkům. Takový člověk získal od Boha dar vidět vlastní hříchy, ví jak ve druhém zahlédnout Boží obraz, jehož otisk v sobě nosí každý.

Modlit se znamená vzývat Ducha, který usvědčuje z hříchu, avšak i Ducha, který přináší útěchu ( srov. Jan 16,8.7).

 

Když se však modlíš ty…

 

Zavřít dveře

Tzn., že máš ve své komůrce oddělovat vnější a vnitřní činnost. Toto oddělování vnějšího a vnitřního se týká srdce, smyslů a lidí. Pokud jde o srdce, když přicházíš před Boha, je třeba odložit úplně všechny starosti, břemena, úzkosti a strachy. Jen tak budeš moci vstoupit do pravého pokoje, převyšujícího veškeré chápání. Zavřít dveře v tomto smyslu znamená nalézt bezpečí a pokoj pro své srdce. Jinak řečeno, když za sebou zavřeš dveře, považuj se za mrtvého tělesnému světu a postav se před Boha, abys mohl nalézt prospěch z jeho prozřetelnosti a vzývat jeho milosrdenství.

Pokud jde o smysly, sužují tě zpravidla myšlenky, jež ti utkvěly v mysli, obrazy, jež zasáhly tvou představivost, slova, jež sis zapamatoval, a také ostatní vjemy, jež se do tvého nitra otiskly prostřednictvím smyslů. Spolu s tím vším mohou tvé vědomí přitahovat i zavrženíhodné představy – svými smysly jsi je postřehl a mysl na nich ulpěla. Takové vzorce chování někdy oživuješ úmyslně, jindy je přivoláváš potají a navzdory své vlastní vůli, jindy tě cosi nutí přivolávat je bez nějakého zvláštního důvodu a nezávisle na vůli a na svědomí. Tyto představy vstupují do tvého nitra, a v něm rodí bolestný konflikt.Proto ještě před modlitbou je záhodno, abys takové myšlenky ze svého vědomí zapudil a kajícně a s lítostí před Bohem prosil o odpuštění, pevně rozhodnut každou vzpomínku na ně s odporem odmítnout.

 

Pokud jde o lidi, stejně jako všem ostatním se ti stává, že tě k nim stále něco poutá. Možná zjistíš, že tvými city zmítá láska k určitému člověku, takže se snažíš vyhledávat jeho fyzickou blízkost. Takto jsi připravován o nezávislost a vnitřní svobodu, jež je základem modlitby, lásky k Bohu a duchovního růstu. Nebo tě mohou zneklidňovat situace, v nichž se tví drazí nacházejí. Můžeš se strachovat o jejich zdraví nebo o to, co se jim může přihodit – a to až natolik, že se přestaneš starat o svůj duchovní rozvoj a spásu. Anebo tě může zasáhnout nepřátelství, odpor či nenávist, jež vůči druhým chováš – takže se tě dokonce zcela zmocní zatrpklost, která ti nedovolí osvobodit se od zlých myšlenek a touhy po pomstě. Anebo možná cítíš, že tě to nevědomky za ostatními táhne, takže nakonec vyrazíš tam či onam jen proto, abys předvedl, jak jsi šikovný, duchovně bystrý a skvělý, a našel si lidi, kteří tě budou obdivovat a přiživovat tvou zálibu v sobě samém. To neznamená, že je nutné rozvázat vztah s lidmi, ani, že je třeba se druhých lidí stranit, ale je třeba držet na uzdě špatnost a zemřít touze hledat slávu u lidí.

 

z knihy Rady k modlitbě: Matta el-Meskin

vydalo Karmelitánské nakladatelství 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *