Společenství č.85/2013 – příloha Farníčku

PÁDLUJME SPOLU, NAMÍSTO PROTI SOBĚ…

Společenství, kolegialita a loajalita začínají u mě. Pracovní tým netvoří jen nadřízení a podřízení. Všechno nezávisí jen na nejvyšším vedení. Rozhodujícím faktorem je prostředí uvnitř podniku, které tvoří společenství všech zaměstnanců. Každý může přispět svým dílem.

Plujeme na stejné lodi. K vytváření dobrého pracovního společenství přispívají především dvě věci: kolegialita a loajalita. Kolega je v úzkém významu ten, kdo se mnou sdílí povolání, můj spolupracovník. Skrývá se tu předložka „cum“ neboli „s“. Kolegialita proto znamená i „sourozenecké“, svorné smýšlení s ochotou vzájemně si pomáhat. Sám sebe vnímám na stejné úrovni s ostatními. Jdu s nimi toutéž cestou, nepůsobím proti nim. Pro dobré klima v podniku je tato sounáležitost naprosto rozhodující. Mnohé firmy přicházejí o spoustu energie tím, že zaměstnanci nedovedou spolupracovat, ale že mezi sebou soupeří. Tak se vzájemně vysilují. Jeden se snaží vyštípat druhého. Shazuje na něho vinu za chyby, aby se sám před ostatními objevil v lepším světle. Kolegialita vychází z přesvědčení, že všichni plujeme na stejné lodi. Pádlujeme-li spolu místo proti sobě, dostaneme se rychleji dál. K tomu je potřeba soudržnosti. Nesmím čekat, až druzí udělají první vstřícný krok a až se mě zastanou. Kolegialita vždycky začíná u mě. Posloužím druhému, převezmu jeho službu, a tak vytvořím kolem sebe prostředí, které povzbudí i ostatní, aby se zachovali podobně.

Špatné ovzduší v práci. Často se setkáváme se stížnostmi na špatné ovzduší v práci. Lidé tím skutečně trpí. Je tu ale povzbuzení. Dva nebo tři spolupracovníci, kteří dokážou držet za jeden provaz, vystačí na provoz se stovkou zaměstnanců. Když spolu ti dva nebo tři dokážou dobře vycházet a chovají se kolegiálně i k ostatním, dokážou změnit prostředí na celém pracovišti. Jeden na to sám jistě nestačí. Nalezněme alespoň jednoho stejně smýšlejícího. Začněme spolu uvažovat, jak se chovat a přiblížit k ostatním. Odrazí se to na nich.

převzato z knihy „Pracovat i žít“ Anselma Gruna

Modlitby matek

 Dětem se předává neuvěřitelná nepravda

Dětem vyrůstajícím v našem rozvinutém světě se předává neuvěřitelná nepravda – říká se jim, že většina lidí má naději prožít život až do konce bez utrpení, bez bolesti, bez temnoty. Tuto iluzi vytvářejí média, zvláště reklama, výchovný systém, zevšeobecňující postoje, které formují sociální chování lidí, a také určité náboženské myšlení. Život každého člověka by měl být dle této iluze zalit sluncem, a není-li, jednou přijde štěstí, všechno dopadne dobře a zlaté prosluněné časy se zase vrátí zpátky. Není třeba se trápit – vždyť zase rozkvetou růže.

Iluze, kterou je třeba rozptýlit

Tato nepravda není úmyslná lež – je to vlastně obecné popření reality. Není to zlovolný podvod, ale iluze, kterou je třeba rozptýlit. A musíme ji rozptýlit, máme-li vůbec dospět ke zralému smyslu pro relativní bezpečí v tomto světě. Každý, kdo čte tyto řádky, má jistě zkušenost s temnotou ve svém životě – všem se nám jí ještě v určité míře dostane, pokud nezemřeme co nejdřív. Mnozí jsou v ní ponořeni právě nyní. Jestliže se člověk nepostaví tváří v tvář zřejmé skutečnosti – že chvíle utrpení, bolesti a těžkostí jsou nevyhnutelné -, pak bude v životě neuroticky přebíhat z místa na místo jako vystrašené zvíře. Může přijít rozčarování, hluboká deprese, cynismus nebo hořký hněv. Velmi pravděpodobně se tento hněv zaměří na Boha: měl stvořit lepší svět!

Co můžeme dělat?

Jestliže tedy před obtížemi neutíkáme a nesnažíme se jim za každou cenu vyhnout, co můžeme dělat? První věc je nasnadě: věřit a otevřít se v mysli tomu, že obtíže a bolest tvoří nevyhnutelnou součást života. Každý dostane svůj díl, zvlášť ti, kdo se zoufale snaží před utrpením uchránit. Hořce se zklame, kdo si myslí, že tento krátký, křehký život jim měl přinést radost, která je určena svatým v nebi.
Jakmile odmítnete iluzi, že život je pro většinu lidí radostnou rozkoší, pak jste připraveni obstát i v temných chvílích. Někteří lidé se rozhodnou pro stoické řešení: zachovávají důstojné mlčení a snaží se svým trápením neobtěžovat druhé. Tento postoj je sice může dovést k jisté zralosti, ale také k tiché beznaději, ke ztrátě humoru a k chmurnému pojetí života.

Je normální, že nějak trpí každý člověk

Octnete-li se v temnotě, vězte, že máte mnoho společníků. Jestliže si dokážete připustit univerzální lidskou zkušenost utrpení, pak vás toto vědomí v budoucnu otevře soucitu a citlivosti ke skryté lidské bolesti. Zamítnete-li nepodloženou iluzi, že “každý se má dobře, jen já ne”, stanete se mnohem otevřenějším člověkem, citlivým k utrpení druhých a ochotným druhým naslouchat a pomáhat.

I v nejhorších chvílích je se mnou Pán života

Poselství Kristovy smrti a vzkříšení zní takto: s vírou se dá jít v životě vždycky zas dál, využijeme-li neštěstí a ztráty jako možnosti prosit o Boží milost, která nám pomůže.
Juliána z Norwiche píše o Kristu: “On přece neřekl: ´Nebudete zmítáni bouřemi, nebudete unaveni námahou, nedotkne se vás nepokoj.´ Řekl: ´Nebudete přemoženi.´ Bůh chce, abychom měli tato slova na mysli a byli vždy pevní ve víře, jak ve smutku, tak v radosti.”

převzato z www.víra.cz

 

Společenství svatých

Rubriku Společenství svatých obohatíme v následujících číslech výroky svatých či citáty z jejich děl, doplněné modlitbou ke svatým, popř. uvedením místa, kde se nacházejí jejich ostatky.

22.11.- sv. Cecílie

Žila pravděpodobně ve třetím století v Římě. Podle tradovaného podání se zasvětila Kristu, ale rodiče se pak rozhodli provdat ji za Valeriána, který byl pohanem. Přičiněním Cecilie však souhlasil, že s ní bude žít bez porušení jejího panenství, a přijal víru, pro kterou položil život. Mučednickou smrtí zemřela i Cecílie. Ve čtvrti Trastevere, kde stával její dům, byla postavena bazilika nesoucí její jméno (zařazené i do mešního kánonu) a r. 821 byly do ní ostatky sv. Cecílie přeneseny z Kalistových katakomb. V 16. století se zjistilo, že její tělo zůstalo zachovalé.

Po postavení baziliky sv. Cecilie v římské čtvrti Trastevere (Zátibeří), v místě jejího domu, dal papež Paschal I. v roce 821 přenést z katakomb její tělo a také ostatky Valeriána, Tiburtia a Maxima i dvou papežů, sv. Lucia I. a Urbana I. Sarkofág sv. Cecilie byl zde objeven během restaurátorských prací v roce 1599. Dne 19. října kardinál Pavel Sfondratus za přítomnosti správce, sekretáře vikariátu a jezuitů Alagona a Morra sarkofág otevřeli a užasli. Průzkum sargofágu o tři dny později, z rozhodnutí papeže Klimenta VIII., provedl kardinál s církevním historikem Baroniusem. Otevřeli v něm uloženou truhlu z cypřišového dřeva a v ní se nacházelo nezetlelé tělo mučednice. Nespočívalo naznak, jak bývá obvyklé, ale uložené na pravý bok. Pokrýval je hedvábný závoj, jenž byl ještě potřísněn krví. Šaty Cecílie byly protkány zlatými nitkami. Baronius napsal: „Působila dojmem, jako by spala, spíše než jako mrtvé tělo.“ Byl povolán sochař Stefano Maderno, který tělo mučednice tak, jak bylo nalezeno nakreslil a později podle této kresby vytvořil mramorovou sochu. Nález potvrdil její mučednickou smrt.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Zamyslím se nad tím, co vše může znamenat smrt a podle toho se rozhodnu, jakým způsobem budu žít dál.

Vyslyš, Bože, naše prosby a na přímluvu svaté Cecílie nás naplň radostí, abychom Ti z celého srdce zpívali chvály. Prosíme o to Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

 

Příspěvky do přílohy Farníčku můžete předávat manželům

Sniehottovým. Budeme rádi za Vaše připomínky.

e-mail: sniehotta.jan @ seznam.cz

One Response so far.

  1. Petr Bujnoch napsal:

    Historii hrobu sv. Cecilie jsem neznal a proto mě informace ve Společenství docela překvapila, udivila, ale i povzbudila.
    Špatné ovzduší v kolektivu je jistě závažný problém. Měli bychom se modlit za všechny, kdo chtějí tyto věci s pomocí Boží změnit.

    P. Bujnoch

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *